Úspěšné prosazení návrhu zákona je podmíněno:
- volbou vhodného a právě nějak aktuálního problému, který návrh slibuje vyřešit
- využitím vhodného načasování
- vytvořením potřebné podpůrné atmosféry ve společnosti prostřednictvím médií, zejména televize
- získáním každé možné podpory mezi poslanci a odborníky, kteří mají k problému co říci
- vytvořením image profesionálního přístupu pomocí výroků vybraných odborníků a jejich angažovanosti na tvorbě návrhu
- profesionálním, logickým a srozumitelným vypracováním návrhu
- praktickou využitelností, užitečností a vymahatelností navrhovaného zákona
Bohužel ne vždy lze snahu o prosazení zákona označit jako pozitivní úsilí řešit realisticky nějaký problém a je možno je nazvat oním tradičním – účel světí prostředky.
Pan poslanec JUDr. Jeroným Tejc (od 3.6.2006 poslanec za ČSSD, funkce: Ústavně právní výbor, Výbor pro bezpečnost, Stálá komise pro otázky Ústavy, Stálá delegace do Parlamentního shromáždění NATO, Stálá komise pro kontrolu činnosti Bezpečnostní informační služby – nyní předseda), dosud navrhl 10 návrhů a novel zákonů, zatím z nich však bylo 5 neschváleno či zamítnuto v prvním čtení a jeden odročen. Možná i proto se rozhodl při všech svých úctyhodně rozsáhlých aktivitách včetně mediálních ještě před volbami navrhnout a prosadit další nový zákon. K jeho realizaci hodlá podle svého vyjádření „najít skupinu poslanců napříč politickým spektrem, která by se účastnila spolu se mnou diskuse nad konkrétními ustanoveními a pravidly zákona. Po diskusi, která by znamenala zajištění potřebného počtu poslanců a senátorů pro přijetí takového zákona bude zákon sepsán v paragrafovaném znění a předložen do pléna poslanecké sněmovny – nejpozději v září 2008, tak aby bylo možné jej přijmout ještě v tomto volebním období“.
Proč ta naléhavost je vcelku evidentní, zákon přijatý před volbami je pro jeho autora bodovým ziskem a zvyšuje šanci na znovuzvolení, po volbách je již toto pozitivum pasé. Podívejme se tedy blíže, jaký problém je tak naléhavý, že vyžaduje konsenzus a spolupráci napříč politickým spektrem a jak jej hodlá pan poslanec účinně řešit.
Nejedná se o nic menšího, než o „narůstající ohrožování veřejnosti“ agresivními a nezvladatelnými psy. Tedy jde o napadání člověka psem při kterém dochází ke zranění nebo dokonce usmrcení člověka, s obzvláště výrazným akcentem, jedná li se o dítě. Pan poslanec navíc (jako právník) shledává, že český právní řád tuto situaci dostatečně neřeší, což on hodlá svým návrhem napravit.
Samo tragické střetnutí člověka (oběti) se zdivočelým psem (šelmou), je mediálně vděčné téma, periodicky se vyskytující v různých zemích a dobách, nelze je však jako existující fakt zlehčovat. Mediálně je bohužel téměř výhradně zobrazováno pohříchu velmi povrchně, prakticky vždy bez snahy o analýzu příčiny a pozadí incidentu a bez jakéhokoliv pokusu o nástin racionální prevence a řešení. I média, která sama sebe považují za seriozní zůstávají v takových případech na úrovni bulváru. Výsledkem jsou pak vzedmuté vlny emocí a hysterie veřejnosti, vedoucí k populistickým a neúčinným pokusům o řešení za strany politiků. Lze to říci i opačně – politici záměrně a ochotně využijí situaci, kdy se medializuje nějaký incident napadení člověka psem a začnou se prostřednictvím medií – nejčastěji televize – zviditelňovat jako mluvčí veřejnosti a energičtí navrhovatelé řešení.
Jak to tedy doopravdy je s tím „narůstajícím ohrožováním veřejnosti“ a jaký recept na účinné řešení problému má nový návrh zákona přinést? Nelze popřít, že se počet psů v naší společnosti zvyšuje. Je to odraz zvyšující se životní úrovně každé společnosti – ukazatel obdobný jako třeba počet mobilních telefonů nebo spotřeba papíru na hlavu. Chudé národy mají jiné starosti než držení domácích zvířecích miláčků. Je to však také reakce přetechnizované a přírodě se vzdalující společnosti, kdy mít živé zvíře jako partnera a kamaráda je pocit alespoň trochu nás vracející zpět k pocitům prvotního člověka, ke kterému se o své vůli dobrovolně přidal vlk jako společník aby jej provázel až podnes.
Přesné údaje o počtech psů by se daly zjistit jen u čistokrevných plemen z evidence jednotlivých klubů chovatelů s doplněním a porovnáním údajů o ostatních psech včetně kříženců z jednotlivých obecních a městských úřadů, pokud je tuto evidenci možno považovat za úplnou. Zjistit celkové přesné číslo by byl úkol téměř nadlidský, ne-li nemožný, ale lze odhadnout, že překračuje milion. Je to číslo srovnatelné s počtem osobních automobilů v naší republice. Zatímco však psi u nás zapříčinili za posledních deset let prokazatelně deset úmrtí člověka, tedy v průměru jeden případ za rok, auta zabijí jen za jeden víkend i přes deset lidí! Za rok zahyne na silnicích téměř dva tisíce lidí. V ultralehkých letadlech zahynulo za poslední léta 26 lidí, aniž by to někoho příliš vzrušovalo. Domácí násilí, stovky týraných a desítky usmrcených dětí nevzbuzují zdaleka takové emoce, jako každý případ napadení člověka psem. Tragické případy napadení psem, které se staly samozřejmě nelze zlehčovat či znevažovat, ale je to z hlediska statistik marginální číslo a řešení, které pan poslanec připravuje, nic neřeší a je čirým a účelovým projevem populizmu.
O co panu poslanci v tomto případě tedy jde a jak chce svůj záměr realizovat?
Jeho návrh zákona chce redukovat počet a nebezpečnost napadení člověka psem a postihnout viníky takových incidentů. Prostředkem k tomuto cíli je podle pana poslance úprava (ve svých důsledcích však omezení až postupná likvidace) chovu „nebezpečných“ psů, tedy tzv. „bojových plemen“ psů. Tato plemena mají slovy pana poslance „vrozenou agresivitu a útočnost jako součást genové výbavy a u nichž některé tyto vlastnosti byly v procesu šlechtění přímo podporovány“. Samotný „nebezpečný“ pes je podle pana poslance definován jako „pes, který na základě zvláštních znaků, chovu, výchovy nebo výcviku k bojovým účelům, útočnosti nebo prudkosti nebo jiné srovnatelné vlastnosti ohrožuje člověka nebo zvíře; nebezpečný pes je i pes, který patří do plemene, skupiny psů, jakož i kříženců těchto plemen a skupin, které jsou uvedeny v příloze připravovaného zákona nebo je za nebezpečné označí vyhláška ministerstvo zemědělství“. Aby byla situace ještě zamotanější, stanovuje pan poslanec také, že „NEBEZPEČNÝM PSEM NENÍ zvláštní pes – pes lovecký, slepecký, zdravotnický a služební“. To jsou opravdu precizní definice hodné kvalifikovaného právníka!
Pan poslanec se tak samozvaně pasuje na odborníka v kynologii, genetice, veterinární medicíně a ostatních souvisejících disciplinách. Vychází z presumpce viny – psi určitých plemen jsou zkrátka rození zabijáci, mají to v genech navíc jsou vychováváni k boji. K boji proti komu? Proti lidem? Vždyť pokud pan poslanec míní psy, kteří byli šlechtěni a využíváni pro dnes nelegální a trestné psí zápasy, tak u těchto plemen byl jakýkoliv náznak agresivity proti člověku důvodem k vyřazení z chovu a dokonce k usmrcení. Za jediné psy, cvičené k jakémusi „boji“ proti člověku lze dnes označit jedině psy služební, kteří ve službách policie či ozbrojených složek slouží k osobní obraně, zadržení pachatele nebo ochraně a ostraze objektů. Představa o plemenech, majících v genech „boj“ proti člověku není ojedinělý a už vůbec ne originální názor. Je to však nepodložený nesmysl, popíraný skutečnými odborníky a vědci z výše uvedených kategorií genetiků, veterinářů, kynologů aj., a přesto je znovu a znovu periodicky používaný politiky různých zemí světa při politických kampaních a při prosazování „protipsích“ zákonů. Na přelomu milénia proběhla Evropou vlna protipsí hysterie, odstartovaná tragedií usmrcení chlapce dvěma psy – tak zvaný Hamburský případ. Vyvolala vzedmutí odporu proti tak zvaným „bojovým psům“ a v několika zemích vyvrcholila přijímáním drakonických zákonů k omezení chovu či k nezakryté likvidaci vybraných plemen psů. Nejrazantněji postupovali zákonodárci v Německu a Francii, v Belgii naopak po zjištění naprosté neúčinnosti přijatý zákon zrušili.
Když i u nás došlo k několika podobným případům napadení člověka psem, na kterých si média „smlsla“, rozhodla se využít příležitost i skupina poslanců našeho parlamentu vedená tehdy poslancem Kořistkou, která po vzoru některých západních sousedů připravila v roce 2000 Návrh zákona č.21 o chovu psů. Návrh vyvolal vlnu pobouření kynologické veřejnosti, veterinářů, nesouhlas právníků, demonstraci na Václavském náměstí a širokou protestní podpisovou akci, která pod názvem „Jeden metr – stejný metr pro všechny“ shromáždila přes šedesát tisíc podpisů, které byly předány Parlamentu. Vláda nakonec dala k zákonu zamítavé stanovisko a autoři jej před projednáváním stáhli.
Po dnes již bývalém poslanci Kořistkovi přišla s podobným (byť redukovaným) návrhem poslankyně Šojdrová, v začátku letošního roku ohlásila podobný záměr poslankyně strany Zelených paní Jakubková. V současnosti opět zvedá z prachu padlý prapor a vyhlašuje svůj pevný záměr prosadit zákon „Regulace chovu nebezpečných psů“ pan poslanec Tejc. Postupuje dle zásad pro úspěšné prosazení zákona uvedených v úvodu. Vytipoval aktuální téma – náhoda mu přihrála několik nedávných incidentů mezi lidmi a psy , kdy mohl rovněž uplatnit své zviditelnění v televizních šotech a provést „dělostřeleckou přípravu“ vyhlášením stavu ohrožení a nastíněním svého účinného řešení. V dosud jediném zveřejněném nástinu svého záměru pan poslanec podstatě jen opisoval z předchozího návrhu pana Kořistky včetně zmatených pojmů jako „smečka“, „zvláštní psi“ a vyjmenování absurdního seznamu osmi plemen psů, vybraných jako „nebezpečných“. Bohužel tím okopíroval také nekompetentnost, neodbornost a nesmyslnost předchozího návrhu
Pokud by vůbec mělo smysl s takovou myšlenkou diskutovat, musel by se každý trochu kompetentní člověk v otázkách kynologie ptát, proč pan poslanec do seznamu zahrnul plemena služební (dobrman, rotvailer) o nichž se vlastně také zmiňuje je své inovační kategorii „zvláštních“ plemen psů. Proč jmenoval také svým původním zaměřením či současným využíváním lovecké psy (Rhodéský ridgeback, bulteriér), nebo společenské plemeno menších stafordširských bulteriérů, využívané v canisterapii a záchranářství. S tím si pan poslanec očividně hlavu neláme. Velmi zajímavé je také vyjádření pana poslance k otázce proč nedal do svého seznamu třeba i německého ovčáka (právě ovčáci a kříženci mají na svědomí statisticky největší počet napadení člověka): „Chápu proč bychom se měli zamyslet nad chovem německého ovčáka, nicméně je otázka, zda by toto s ohledem na počet těchto psů v ČR bylo reálně prosadilné v PS.“ Nádherná ukázka licoměrnosti a účelovosti! Protože však návrh pana poslance nezůstal utajen, dostalo se mu již mnohohlasé odezvy zejména z řad kynologů. Protože nemohl všechny odezvy jen jednoduše zahrnout do kategorie vulgárních a agresivních reakcí, začal připravovat „záložní řešení“. Vyhlásil ochotu k diskuzi s odborníky, zvláště z řad kynologů (zajímavé, že až po sepsání svého návrhu řešení a zatím toho moc nenadiskutoval), kdy hodlal rozdrobit semknutou frontu odpůrců návrhu signalizováním ochoty vyjmout třeba to „jejich“ plemeno ze seznamu. Z pevné pozice řešení opatřením proti jednotlivým psím plemenům však zřejmě nehodlá ustoupit, nejvýše připustil jako možnou alternativu doplnit seznam o další a další plemena nebo stanovovat nebezpečnost jednotlivých plemen podle váhy a výšky psa (??). Další příklad kreativnosti a brilantní logiky právnického mozku.
Použiji-li myšlenky jednoho skvělého diskutéra k psímu tématu o „nebezpečných“ plemenech z blogu iDnes, musím souhlasit s jeho prostou logikou: k incidentu a napadení člověka psem dojde jen ze třech následujících příčin:
- pes je debil – ve zhruba milionu psů u nás se může vyskytnout vadný nebo nemocný jedinec jako v každé jiné množině živých tvorů. Je to neštěstí, které se zpravidla nedá předvídat ani ovlivnit, natož uplatnit nějakou prevenci. Troufám si však tvrdit, že množství takto vadných jedinců je jen zlomkem promile z množství vadných jedinců z plemene lidského, kteří se prokazatelně chovají jako debilové, ohrožují ostatní na životě a přitom je denně potkáte na silnicích za volantem.
- napadený nebo ten, kdo za napadeného zodpovídá je debil – to se týká dospělých, kteří nechají malé dítě se psem bez dozoru, nebo neumravní je v jeho chování vůči psovi (v řadě případů pes napadl dítě, které jej týralo – sponky do ucha, bodnutí propisovačkou, střílení kuliček aj.). Dále se to týká dospělých, kteří psa vydráždí agresí nebo vstupem do jeho teritoria či jiným hloupým impulsem a spustí tak psovu obrannou či útočnou reakci. Tady je prevence u většiny lidí možná pomocí osvěty a výchovy – dobré a záslužné pole pro rodiče, školy, kynologické organizace a zejména pro média – daleko záslužnější než reportáže plné psích tesáků, které provázejí každý incident. Vyjmenovávání nějakých „nebezpečných“ plemen nemá smysl a v tomto případě místo k redukci nebezpečí napadení povede spíše k hysterické reakci veřejnosti a nebezpečně se podobá „šíření poplašné zprávy“.
- držitel psa je debil. Pořídí si psa, o kterého se patřičně nestará, týráním, nedostatečnou péčí, socializací a výchovou z něj udělá neúmyslně nebo záměrně agresivní nebo naopak bázlivé a nedůvěřivé zvíře schopné nevypočitatelně někoho (třeba zdánlivě bez důvodu) napadnout. Nebo si pořídí psa povahově dominantního, kterého není schopen dostatečně psychicky nebo i fyzicky zvládnout a nezabezpečí jej tak, aby nemohl ohrozit okolí. Tato kategorie zdálo by se právě nahrává záměru pana poslance a jeho řešení. Není tomu tak. Zkazit je možno každého psa bez ohledu plemene a velmi vážně nebezpečný může být i menší pes, pro děti dokonce i tak malý jako jezevčík. Záleží samozřejmě také na okolnostech. Dovolil bych si do skupiny majitelů psa – debilů zařadit i ty zdánlivě normální a rozumné lidi, kteří vyrazí s ne dokonale zvládnutým psem bez vodítka či náhubku do veřejných prostor bez znalosti reakce svého psa na jiné psy, jedoucí kolaře či utíkající dítě a bez absolutní jistoty, že psa dokáží odvolat a ovládat. To je ovšem věc uvědomění si důsledků, které jim hrozí v případě problému, stejně jako vědomí důsledků řízení automobilu pod vlivem alkoholu. Sem patří i ti chovatelé, kteří svěří samotnému dítěti psa, který je nad jeho fyzické možnosti, to je jako by pustili na procházku dítě s nabitou brokovnicí. Ani v těchto případech však nezáleží na plemeni psa a žádný úřední seznam psů toto riziko nevyřeší. Jakékoliv určování nebezpečí hrozících od administrativně stanoveného seznamu plemen je i v tomto případě neúčinné. Rovněž povolování držení psa z nějakého seznamu plemen podle toho, jaký má majitel trestní rejstřík či třeba pověst v místě bydliště je neúčinná a navíc byrokratická konstrukce, nemluvě o nárůstu nákladů, administrativy a prostoru pro možnou šikanu či korupci. Opatření by komplikovalo život pouze těm, kdo zákony a nařízení respektují. Kriminální elementy či tzv. „nepřizpůsobivé“ skupiny obyvatel nerespektují daleko významnější zákony, natož nějaké nové, vyžadující po nich žádat o povolení k držení psa určitého plemene.
O co tedy panu poslanci jde a co chce řešit? Zaplnit mezeru ve stávajících zákonech kde jak říká sám: „V současné době neexistuje právní úprava, která by chov těchto psů jakýmkoliv způsobem regulovala“? Jde mu tedy o nějaký nový zákon který bude s nepochopitelných důvodů regulovat chov nějakých náhodně vybraných psích plemen nebo mu jde o reálné řešení zvýšení bezpečnosti lidí zvýšením zodpovědnosti chovatelů za svého psa a posílením právního vědomí důsledků v případě napadení člověka psem? Pan poslanec je právník. Jako takový musí vědět, že z hlediska odpovědnosti a trestní zodpovědnosti je vše již nyní zahrnuto v současném právním systému a to doslova od čistírny až po vraždu. Proto je i irelevantní a nadbytečné iniciovat vytváření jakékoliv nové právní normy, upravující chov jakýchkoliv plemen psů, neboť to je s ohledem na trestní právo nepotřebné. Takže pokud zákon o regulaci chovu psů je nesmysl nepatřící na pořad sněmovny a zákon o trestní odpovědnosti za škody je nadbytečný, zůstává logicky jako jediná motivace aktivity pana poslance snaha úspěšně prosadit před volbami nějaký zákon bez ohledu na jeho účelnost a uplatnitelnost. Není to bohužel ojedinělý a obávám se ani poslední příklad práce některých našich poslanců, zákonodárců, které jsem si sami zvolili a které si tedy zasloužíme. Dobře nám tak. Jen prosím Boha, aby dal příště více rozumu nám voličům a dopřál nám také konečně více moudrých zákonodárců, kterým půjde o obecné zájmy voličů a ne o jejich osobní kariéru.